{gspeech hidespeaker=0}

Leoš Janáček

Leoš Janáček se narodil dne 3. července 1854 na Hukvaldech čp.40 v učitelské a muzikantské rodině. Obecnou školu navštěvoval ve svém rodišti (1859-1865), kde záhy poznal nejen přírodní krásy, ale i tvrdý život lašského kraje. Zásluhou Pavla Křížkovského, bývalého žáka a příznivce Janáčkova otce, byl přijat v létě r. 1865 za fundatistu starobrněnského kláštera na Starém Brně. V klášterním ovzduší se jeho vzdorný a nepoddajný duch utvrdil v národním vědomí a zde také vyšlehly prvé plaménky jeho budoucí lásky k slovanskému východu. Pod přísným vedením Pavla Křížkovského zde získal důkladnou hudební průpravu. Studoval na starobrněnské městské reálce (1866-1869), později na učitelském ústavě, kde r. 1872 absolvoval. Téhož roku byl na tomto ústavě jmenován výpomocným učitelem a současně vyučoval hudbě na cvičné škole. V letech 1873-1884 poslouchal přednášky Antonína Matzenauera z české řeči a literatury na tehdejší moravské zemské akademii. V Brně složil r.1874 také zkoušku způsobilosti z historicko-jazykového oboru pro obecné a měšťanské školy. V hudebních studiích pokračoval (1874-1875) na pražské varhanické škole u Fr. Blažka a Fr. Zd. Skuherského. Po státní zkoušce ze zpěvu, klavíru a varhan (1875) byl r. 1876 jmenován prozatímním učitelem hudby na učitelském ústavě v Brně.

Sbormistrovskou činnost zahájil r. 1872 v řemeslnické besedě Svatopluk, kde setrval až do října 1876. Po odchodu P. Křížkovského do Olomouce r.1872 zastupoval ho na kůru starobrněnského klášterního kostela a ve funkci ředitele kůru setrval až do r. 1885. V letech 1876-1888 s dvouletou přestávkou řídil Besedu brněnskou, kde na sebe upozornil jako znamenitý a temperamentní dirigent. Navázal tu na tradici Křížkovského a vedl spolkový sbor k velkým reprodukčním úkolům. Neklidný a zvídavý duch Janáčkův, který již tehdy projevvoval zvýšený zájem o hudebně estetické problémy, nemohl se spokojit s úzkými obzory brněnského prostředí. Janáček toužil po úplném vzdělání hudebníka a proto odešel na konzervatoř do Lipska (1879-1880) a do Vídně (1880). Po návratu ze studií v cizině byl jmenován skutečným učitelem hudby na učitelském ústavě (1880), kde působil až do r. 1904. V letech 1886-1902 vyučoval též zpěv na nižším gymnasiu na Starém Brně. V tehdejší své rozsáhlé a všestranné hudební činnosti se jeví jako nadšený vyznavač díla Dvořákova, k jehož soustavnému moravskému kultu položil pevné a trvalé základy.

Po ustavení Jednoty na zvelebení církevní hudby na Moravě, která založila varhanickou školu v Brně, byl jmenován (1881) jejím ředitelem a zůstal jím až do konce srpna 1919; jeho přičiněním byl ústav přeměněn na konzervatoř. Ve varhanické škole rozvinul osobitou a všestranně bohatou pedagogickou činnost a šířil své průbojné teoretické názory. Uplatňoval je také ve své kritické činnosti, jmenovitě v Hudebních listech, jež vydával v letech 1884-1888. Byl činný nejen jako skladatel, pozornost vzbudil svéráznými literárními črtami a hudebně teoretickými spisy, v nichž publikoval výsledky svého studia umělé a lidové hudby. Vybudoval teorii, která usilovala geneticky vyvodit vznik melodie a rytmu z nápěvků mluvy. Janáčkova nápěvková teorie se stala východiskem i zdrojem jeho hudebně-dramatického slohu.

S dialektologem Fr. Bartošem se věnoval soustavnému studiu a sběru moravské lidové písně a byl uznáván jako přední znalec moravského hudebního lidopisu. S Martinem Zemanem sestavil pro pražskou Jubilejní výstavu (1891) slováckou kapelu a r. 1895 stál v čele moravského pracovního odboru pro Národopisnou výstavu v Praze, na níž m.j. předvedl s Lucií Bakešovou moravské tance. Za zásluhy o moravskou lidovou píseň byl zvolen předsedou pracovního výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku (1905) a po převratu (1918) předsedou moravského výboru Státního ústavu pro lidovou píseň. Poměrně záhy rozvinul široce založenou činnost organizační, národně buditelskou a hudebně výchovnou. Roku 1898 utvořil v Brně kruh pro udržování symfonického orchestru a podílel se na vzniku hudebního odboru Klubu přátel umění v Brně, jehož byl od r. 1910 předsedou. Usiloval o uměleckou očistu brněnského Národního divadla, rusofilské sklony projevil jako tvůrce a předseda Ruského kroužku. Vedl kursy ruštiny, navštívil třikrát Rusko (1896 a 1902), zasáhl do příprav k všeruské výstavě v Petrohradě (1903) a svou dceru Olgu (+1903) poslal na studia ruštiny ke svému petrohradskému bratru Františkovi. Po státním převratu jmenován profesorem mistrovské školy pražské konzervatoře (1919), členem hudebního poradního sboru při ministerstvu školství a národní osvěty, členem České akademie (1912), Pruské akademie umění (1927), dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně (1928), předsedou Klubu moravských skladatelů (1919), členem většiny významných českých hudebních spolků a korporací, konzervátorem hudebních památek atd. Jeho stěžejní díla byla poctěna národními cenami a cenami České akademie. Masarykova univerzita v Brně udělila Leoši Janáčkovi čestný doktorát filosofie (1925) jako jednu z nejvyšších poct za jeho celoživotní tvůrčí odkaz.

V roce 1921 si Leoš Janáček koupil v rodných Hukvaldech dům č. p. 79, který se stal oázou klidu v jeho hektickém uměleckém životě. Dnes je dům přístupný veřejnosti jako Památník Leoše Janáčka.

V Hukvaldech na jeho rodném domě mu byla odhalena pamětní deska a na Štramberku postaven pomník. Leoš Janáček zemřel 12. srpna v Kleinově sanatoriu v Moravské Ostravě r. 1928.

Ještě za Janáčkova života úspěšné proniklo jeho dílo do předních středisek světové hudby, zvláště do Anglie a do německy mluvících zemí.

{/gspeech}